Cesta dvou odvážných žen na kolech po africkém státě Malawi
Proč do Malawi
V listopadu bylo nevlídně a zima byla na krku. Nejlepší čas na plánování cest do dalekých a teplých krajin. Skupina manželů projela na kole v roce 2002 Kenyu. Teď byly na řadě také manželky. Kam jet? Zaujala nás africká země, která spojila svůj osud se stejnojmenným jezerem. Jméno Malawi znamená „jezero odrážející ohnivé slunce“, a právě takové je třetí největší jezero v Africe. Malawi je známé díky anglickému cestovateli Davidu Livingstonovi. V období jeho cest, kolem roku 1866, zde byla vybudována jedna z největších misijních nemocnic na africkém kontinentu. Co se týká cesty, bylo rozhodnuto. Zájemců také bylo dost. Ale jak se blížil termín odjezdu, skupinka se zmenšovala. Nakonec zůstaly jen dvě odvážné dámy a já. Pavla, Vladana a Standa. Říkám tomu cesta dvou odvážných dam proto, že když jede chlap se dvěma ženami, tak se ani nepočítá. Byl jsem tam vlastně jen jako fotograf, i když nebylo tak úplně jednoduché o tom přesvědčit jejich manžely.
1. Kde leží Malawi
Malawi je úzká země, která se rozprostírá na levém břehu úzkého, ale třetího největšího stejnojmeného jezera Afriky. Leží hned pod Tanzanií a z jedné strany hraničí se Zambií. Jezero tvoří hranici s Mozambikem. Z poměrně nížinaté krajiny se tyčí po celém území množství pahorkatin a plošin. Nejvyšší z nich je Zomba a Mulanje. Zde je také nejvyšší hora Sapitwa, která se tyčí do 3001 metrů nad mořem. Obyvatelstvo se živí převážně pěstováním kukuřice a tabáku, jehož je země jedním z největších exportérů. Zajímavé ale je, že téměř nikdo zde nekouří. Malawi má díky vysoké hustotě obyvatel a převážně farmářskému stylu obživy minimum volně se potulující zvěře, tak jako to můžeme vidět například v Tanzanii. Pytláctví v minulých také udělalo své. Proto, když někdo chce vidět krásnou zemi s jezerem, jede do Malawi. Za zvířaty je pak lepší se přemístit do nedaleké Zambie, kde jich je víc než dost.
2. Jedeme na sever k rovníku
Malwi bylo až do roku 1964 anglickou kolonií. To zanechalo zřetelné stopy na současném chodu státu i životě lidí. Letadlo do hlavního města Lilongwe létá jednou týdně právě z Londýna. Tak jsme se začátkem dubna roku 2003 ocitli v příjemných 28 stupních před letištěm. Město jsme si nechali na konec cesty. Složili jsme kola , která se v letadle přepravují v krabicích a vyrazili jsme na sever, což znamená k rovníku, ale také do místních nejvyšších hor, kde je v národním parku Nyika nejvíc zvířat.
3. Cestou necestou
První dny jsme se během putování seznamovali jak s krajinou, tak s místními lidmi a zvyklostmi. Několik hlavních silničních tahů jsou slušné silničky, s poměrně malým provozem. My jsme ale nepřijeli jezdit po silnicích, takže tyto úseky jsme si zkracovali stopem. Ten funguje skvěle. Vždycky zastavil nějaký náklaďák nebo pickup a po domluvě za kolik, nás i s koly svezli kam jsme potřebovali. Stalo se nám, že se pickup rozbil a nemohl pokračovat dál. Nemělo smysl dál čekat. K opravě se seběhlo plno chlapů z vesnice a všichni se snažili přiložit ruku k dílu. Raději jsme pokračovali na kole. Jaké bylo naše překvapení, když jsme asi po 15 kilometrech slyšeli za námi troubení a viděli rozesmátou tvař našeho řidiče. Zastavil a znovu nás naložil. Ochotně nám také snížil dohodnutou cenu za svezení. V Malawi jsou krásné terény pro horská kola. Na mapě jsou většinou nakreslené silnice, ale ve skutečnosti se jedná o asi metr široké cesty z udusané hlíny, které spojují jednotlivé vesnice. Místní obyvatelé chodí pěšky nebo jezdí na starých indických kolech. Některé významné spojovací silnice zakreslené v mapě, vůbec ve skutečnosti neexistují. Když jsme se ptali na důvod, bylo nám řečeno, že je to projekt. Jednou je snad postaví. Slovinec Nikolas, kterého jsme náhodou potkali, se vydal takovou neexistující silnicí s průvodcem na trek do městečka Livingstonie. Když jsme se po týdnu znovu shledali, říkal, že to bylo opravdu téměř neschůdné.
4. Do národního parku Nyika
Profil cest se většinou houpá nahoru a dolů, krásnou, proměnlivou krajinou. Jak ale zapršel tropický liják, nastalo drama. Když se měl člověk kde schovat, bylo to ještě dobré. V opačném případě jsme byli hned promočení na kůži. Cesta se proměnila v říčku a nedalo se jet dál. Déšť po nějakých patnácti až dvaceti minutách přestal, ale to už bylo pozdě. Navíc se muselo projíždět nesčetnými kalužemi. Ty byly v horách někdy obrovské a i půl metru hluboké. Cesta z městečka Rumpi do národního parku Nyika byla nejnáročnější. S plně naloženými koly jsme ve třiceti stupňovém vedru, zpestřeným několika tropickými bouřkami denně, vystoupali na plošinu parku ve dvou a půl tisících metrech nad mořem. Tam už bylo chladněji a příjemněji. Uprostřed obrovských plání s pasoucími se stády antilop je vesnička Chilinda. Tady začínají pěší túry a je tu kemp, kde se dá přespat. Byli jsme jediní, kteří tam tu moc nocovali. Přesto starší černoch ve funkci strážného, zatopil pod velkým kotlem a připravil pro nás teplou vodu na sprchování. Před spaním nás upozornil, abychom nenechávali venku žádné jídlo. Překvapení přišlo v noci. Slyšel jsem jak někdo lomcuje mým dva metry vzdáleným kolem. Otevřel jsem stan a posvítil přímo do očí veliké hyeně, která se snažila rozhryzat zadní kapsu od brašny, kde byli nějaké sladkosti. Srdce se mi zastavilo. Naštěstí zbaběle prchla a nezaútočila na mě.
5. Přátelští vesničané
Milým překvapením pro nás byli místní obyvatelé. Malawi patří mezi nejchudší země světa. Nevětším bohatstvím lidí zde byly děti. Těch bylo všude hodně s jejich typickým pokřikem „mazungu“ – běloch. Některé se smály, některé se slzami v očích utíkaly. Byli jsme pro ně rarita. Kdykoli jsme do nějaké vesnice přijeli, měly moje dvě kolegyně, vždy dost práce. Malawské ženy jim bez bázně půjčovaly i ty nejmenší děti. Některé byly čistě oblečené, jiné v hadrech bez bot, ale celkem všechny působily veselým a spokojeným dojmem. Chlapci si hrávali na kusu vydlabaného dřeva typickou místní hru bawo, jejíž princip byl v počítání kamínků. Rádi nás ji naučili a v jejich bystrých obličejích se objevila radost. Dívky byly vidět asi tak od 14 let s dítětem v šátku na zádech. To byl jejich úděl a osud. Přibližně každé 2-3 roky měly další dítě. Vzdělání se dostává většinou chlapcům. Chudoba místních poměrů byla viditelná na každém kroku. Většina vesniček se skládala z pár chatrčí z hlíny s proutěnou nebo plechovou střechou. Vařilo se na společném otevřeném ohništi, jako umývárna sloužil přístřešek s nádobou vody. Vodu nosily ženy na hlavě v kbelíkách ze vzdálenosti i několika kilometrů. Dalším vlastnictvím vesničky bylo pár slepic a kus pole s kukuřicí. I přesto nás všude přijali velmi příjemně, přátelsky a snažili se nás pohostit jejich typickým jídlem, kterého měli sami málo.
6. Jak se vhodně obléknout
Abychom se neodlišovali tolik, zvolili jsme stejný druh oblečení, jako místní obyvatelstvo. Obě moje společnice byly od druhého dne oblečeny jako Afričanky. Ty nosí jakékoliv tričko nebo halenku, kterou koupí levně na tržnici. Malawi je v rámci pomoci africkým zemím zavaleno starým textilem z Evropy. Tím se podařilo naprosto zničit místní oděvní průmysl. Ženy nosí kolem pasu pruh látky, která jim volně splývá a tvoří sukni. Tu si naše děvčata zakoupila asi za našich 50 Kč u stánku a za mírný poplatek ji u mladíka se šlapacím šicím strojem v chatrči nechaly i zaobroubit. Místním na dalším pruhu látky spočívá na zádech dítě. To už nezkoušely. Muži chodili oblečení v kalhotech a tričku z podobné humanitární pomoci. Tak se nám taky stalo, že jsme na jednom tržišti potkali kluka v tričku s nápisem Czechoslovakia a se starým československým znakem přes celou hruď. Triko vypadalo, jako by jej dostal od Hanzelky a Zikmunda. Prádlo praly ženy buď u špinavých řek, nebo u studen v lavórech. Dodnes je mi záhadou, jak to dělaly. Muži měli občas tak čistě bílé košile, že jsme si připadali nevhodně špinaví ve svém cestovatelském oblečení.
7. Co takhle něco k snědku?
Většinou jediným denním jídlem je nsima. Kaše uvařená z kukuřičné mouky a vody. K tomu se podává cosi jako špenát, z rostlin, které rostou za chatrčí. Měli jsme ale i pestřejší stravu. Na tržištích se daly koupit různé druhy ovoce a zeleniny. Ve městech, což bylo pár chatrčí pohromadě s několika domy z cihel, byly státní obchody PTC. Tam měly hlavně mýdlo, nějaké neidentifikovatelné konzervy, sušenky, někdy i čokoládu, balenou vodu, ale i pivo, které se v Malawi vaří. My jsme na doplnění tekutin pili slabé Kuche kuche. To ve volném překladu znamená pít až do rána. Občas jsme objevili i restaurace pro poutníky. Tam jsme k nsimě mohli ještě dostat rýži nebo fazole a někdy i maso. Zpestřením byla cukrová třtina. Stvol se nařeže na kousky a žvýká. V puse zbude sladká voda, zbytek se vyplivne. Bylo to dobré zkusit, ale k jídlu to moc nebylo.
8. Jak jsme spali ve vesnicích
Někdy se nám stalo, že jsme jeli až do večera. Přestože jsme chtěli někde postavit stan, nebylo většinou žádné příhodné místo a pořád nějaké vesnice, umístěné uprostřed kukuřice nebo tabákových políček. Nedalo se nic dělat. Vzali jsme to přímo mezi několik chatrčí, které vesničku tvořili a požádali o přenocování. To ale nebylo tak jednoduché. Probíhalo to vždy stejně. Anglicky většinou mluvily jen starší děti, které chodily do školy. Ty teda dělaly tlumočníky mezi námi a radou starších, která musela vše odsouhlasit. Když to dobře dopadlo, moje dvě společnice museli ke kotlíkům. Spolu s ostatními ženami vařily kaši nsimu k večeři. Já jako muž musel zasednout s radou starších a popisovat odkud jsme. Na oplátku oni popisovali svůj těžký život.
9. Z kopce k jezeru
Po čtrnácti dnech poctivého ježdění na kolech jsme dojeli konečně do Nkata Bay. To je přístav v severní části jezera Malawi. Poslední úsek cesty z města Mzuzu byl opravdová lahůdka. Kdy se cyklistovi podaří jet pořád z kopce 50 kilometrů v krásném teplém počasí a s úžasnou viditelností až k hladině jezera? Jezero Malawi je 540 km dlouhé a přibližně 70 km široké a až 700 m hluboké. Rozhodli jsme se, že je čas na odpočinek. Do jižní části Malawi jsme nejeli na kolech, ale překonali jsme vzdálenost asi 350 km v pohodě na palubě lodi. Po jezeře jezdí jediná loď, která se jmenuje Ilala. Od severu k jihu a zase zpět. Stihne to za týden. Nikdo neví kdy vlastně jede. Den či dva zpoždění není nic nenormálního. Někdo říkal, že jede v pondělí, další zase, že v úterý. I my jsme si tedy dva dny počkali až přijede. Zatím jsme poznávali okolí, projezdili jsme gumovníkové lesy a snažili se přizpůsobit rytmu přístavu. Nikoho už neudivilo, když jsme se spolu s ostatními černochy do noci potulovali uličkami, jedli pečené ryby a popíjeli Kuche kuche. Ryby jsme si vybrali a koupili na rybím trhu v přístavu. Sem se z daleka sjížděly typické, vratké lodičky rybářů, udělané z jednoho kusu kmene. Upéct jsme si ryby potom nechali v chatrčovité hospůdce, přímo před našimi zraky. Přišel večer nalodění. Na molu čekalo asi pět set lidí. Měli s sebou ohromné balíky všeho možného. Od slepic a banánů až po deset postelí. Ty naskládali na zadní palubu, kterou tím zcela zarovnali. Naštěstí jsme tam ještě před nimi strčili také naše kola, která tím byla naprosto bezpečně zablokována. Občas jsme se sice chodili dívat, jestli tam ještě jsou, ale postupně jsme toho nechali být.
10. Po jezeře Malawi na jih
Při nákupu lodních lístků jsme váhali jestli si koupit levné do podpalubí nebo 1. třídu na první palubu. Samozřejmě jsme si koupili ty nejlevnější. Když jsme se vecpali do podpalubí, hned bylo jasné, že tady nepřežijeme. Všude lidi, zápach, vedro a špína. Řvoucí zvířata a děti. Museli jsme utéct do vyššího patra. Nedlouho po vyplutí přišel kontrolor a prodavač lístků v jedné osobě. Hned jsem poznal, že je to černoch, se kterým jsme včera chvíli seděli v hospůdce a četli si jeho noviny. Museli jsme si dokoupit lepší třídu. Protože jsme už byli staří známí, dal nám slušnou, ale pořád dost vysokou cenu za lodní lístky. Nelitovali jsme ale ani na vteřinu větší sumy za docela čistou a skoro prázdnou 1.palubu. I tady byly jen tvrdé lavice a ocelová podlaha, po které tu a tam běželi vypasení švábi, ale ve srovnání s ekonomy v podpalubí to byl luxus. Loď křižovala jezero a na každé zastávce jí znovu atakovala další stovka pasažérů. Jak loď kličkovala od břehu k břehu, tak jsme několikrát byli nechtěně na mozambickém území a zase zpět v Malawi. Na jih jsme jeli dvě noci a dva dny. Pak jsme konečně zase stáli na pevné zemi. Už se nám ten odpočinek zdál až moc dlouhý. Byli jsme tedy rádi, když jsme zase v Monkey Bay nasedli na naše kola a pokračovali dále krajinou baobabů – lahvových stromů, ale také malárie.
11. Jak jsme snad nedostali malárii
Nebezpečí malárie je na jihu země daleko větší než na severu. Jediná možnost jak se jí vyhnout jsou antimalarika a důsledná ochrana před komáry. Malavi se rozprostírá relativně blízko rovníku a tak světlo bylo od 6 ráno do 6 do večera. Slunce zapadalo nesmírně rychle, během deseti minut byla tma. Začali jsme říkat, že se nestmívá, ale zhasíná. A to byla doba, kdy se ve velikých hejnech vyrojili komáři. Další den po vylodění jsme jeli na kolech dlouho do večera. Cesta vedla mezi baobaby a byla nesmírně krásná. Minuli jsme několik příhodných míst na přespání. Nakonec už padala tma a nezbylo než postavit stan bokem od cesty v hustém porostu poblíž bažin. Zvládli jsme to rychle a ukryli se do stanu. Než jsme se začali pokoušet předstírat spánek v šest hodin večer a v horké noci, důsledně jsme vymlátili všechny komáry, kteří vletěli do stanu. Venku to hučelo jako v úle. Když jsem se ráno probral, první co jsem uviděl, bylo asi pět úplně krví nasáklých komárů, sedících na stropě uvnitř stanu. Jestli jsme během celého pobytu mohli opravdu dostat malárii, byla to právě tato noc. Nezbylo nám než doufat, tito komáři nebyly infikovaní anofelesové, kteří nemoc přenášejí.
12. Baobaby
Baobaby, které tady všude rostou jsou nádherné obrovské stromy, ozdoba jižní Afriky. Prvních 270 let rostou docela rychle a další tisíce let už jen pomalu. Jeden obrovský strom je na prastaré fotografii vjezdu na poloostrov Cape Mclear, pořízené při prvních misích. Když se vedle něho vyfotíte dnes, vypadá úplně stejně. Nejsou výjimkou stromy o průměru kmenu 3 m a stáří 4000 let. Tyto stromy tvořily kulisu našich dalších cest.
13. Koupání mezi akvarijními rybkami
V každé stojaté vodě v Africe na člověka číhá další nebezpečí. Nemoc nazývaná bilharzie. Je to parazit, který požírá člověka zevnitř. Ten je ale jen ve stojatých vodách. My jsme ale stáli na břehu, do kterého narážely vysoké vlny krásně modré vody. Připadali jsme si spíš jako na břehu moře někde v Karibiku nebo v Thajsku, než u jezera v Africe. Koupání na krásných plážích se nedalo odolat. A co teprve pod vodou. V jezeře jsou tisíce krásných barevných rybiček. Malawi je také jedním z největších vývozců akvarijních rybiček na světě. Je tu nejvíc druhů ryb ze všech jezer na světě. Údajně až 500 druhů. Nejznámější jsou tzv. cichlidy, které u nás mají akvaristi.
14. Bez kol do hlavního města Lilongwe
Další šlapání do pedálů bylo tedy občas odměněno pěkným koupáním. Tak jsme dojeli až do Senga Bay. Tady jsme definitivně s cyklistikou skončili. Dál už nás čekalo jen přemístit se autobusem nějakých 150 km do hlavního města Lilongwe. Kola jsme chtěli prodat nebo vyměnit za typicky africké suvenýry. Nabídli jsme je prodavačům a řezbářům, jejichž boudy, lemovaly silnici od jezera. Ti by mohli mít alespoň nějaké peníze na rozdíl od obyčejných vesničanů. Byli jsme úspěšní. Nakonec se o naše kola mezi sebou málem pohádali. Udělal jsem poslední snímek mého kola s novým majitelem. Dál už jsme se pro změnu museli vláčet s krásnými vyřezávanými stolky, židličkami a soškami, které jsme, spolu s nějakými penězi za ně vyhandlovali. Bylo to ale lepší, než dost zničené bicykly na kterých jsme v Africe ujeli něco přes 1000 km transportovat zpět domů.
15. Rozloučení
Den před odletem do Evropy jsme strávili v hlavním městě Lilongwe, které bylo postaveno Angličany. Rovné a široké ulice, hodně parků. Ale i tady už bují zločinnost, typická pro velká africká města. Hned jak jsme vystoupili z autobusu, obklopila nás horda černochů. Zachránil nás taxikář, který nás nastrkal do auta a naše věci do kufru. Několik nenechavců si už chtělo odnášet naše batohy pryč. Jen nalehko jsme vyráželi do města na jídlo a prohlédnout si nepříliš významné památky. To už se obešlo bez sebemenších incidentů, i když u v stupu do největšího parku byly varující cedule. Dozvěděli jsme se, že asi před týdnem byla právě zde ubodána jedna německá turistka. Nám se naštěstí nic nestalo. Poslední chvíle jsme strávili v příjemném prostředí Kibo kempu. Ten už čtyři roky vlastní holandský pár. Pořádají odtud výpravy za zvířaty a dobrodružstvím po Africe. I tak ale byli překvapeni, když jsme jim vyprávěli, co všechno jsme na kole projeli. Poslední cesta už vedla jen na letiště. Kruh se uzavřel. Zase jsme byly šťastní a zdraví tam, kde jsme začali. Jestli se někdo chystáte poprvé do Afriky, Malawi je to nejlepší místo, kam jet. Říká se, že Malawi je nejlepší africká země pro začátečníky, protože lidé jsou zde hodní a velmi přátelští.. Tak neváhejte. Vezměte staré kolo a projeďte si tuto zemi.