Sjížděli jsme kamenitým dnem řeky, jedinou možnou cestou širokým údolím do Jomosomu. Vlevo i vpravo se prudce zdvíhaly kamenité kopce, za kterými byla na jedné straně sedmitisícovka Nilgiri, která schovávala Annapurnu. Na druhé straně zase osmitisícovka Dhaulagiri. Užší ramena řeky jsme projížděli. Kde bylo vody víc, tam byla alespoň kláda. Popadli jsme kola do teplých, balancovali na druhou stranu a snažili se nespadnout do ledové vody. Proti nám fičel vítr, který nesl údolím oblaka prachu.
1. Na horských kolech v Nepálu
Do Nepálu jsme přijeli s tím, že v Káthmándú vyřídíme všechny formality týkající se vstupu do Tibetu a odletíme do tibetské Lhasy. Tam byla našim cílem tisíc kilometrů dlouhá cesta po Tibetské náhorní plošině, která spojuje toto město a Káthmándú. Ale ne vždy vyjde vše tak, jak si člověk představuje. Po šesti dnech v hlavním městě bylo jasné, že na Tibet můžeme zapomenout. Po tom, co jsme uvěřili nepoctivé cestovní agentuře, která nás do Tibetu měla dostat a přišli o nějaké peníze, jsme museli rychle volit náhradní program přímo v Nepálu. Že je Nepál bikařský ráj jsme již věděli z předchozí cesty. Člověk vyjede na kole z turistického centra Thamelu a po třech kilometrech skončí asfalt a začne terén, jaký se u nás těžko hledá. Udusaná prašná cesta, díry a kameny. A to jste ještě pořád mezi domy, jen v jedné z okrajových městských čtvrtí. Jak to bude vypadat někde v horách? Na tuto otázku jsme se rozhodli odpovědět. Na druhou stranu zase nejsme takoví blázni, abychom kola někde tlačili do základního tábora pod Everest. Hledali jsme něco, co se dá opravdu, alespoň z větší části, projet. A našli.
Horská kola, tak jako všude na světě, mají i v Nepálu svůj zlatý věk. Cestovních kanceláří, které nabízejí výpravy po okolních horách, s nádhernými výhledy na Himaláje, je v turistickém centru hlavního města Thamelu, hned několik. Nabízejí velmi slušná kola dovezená z Evropy, dobré cykloprůvodce a plný servis včetně ubytování a stravy. To ale nebylo nic pro nás. Naše čtyřčlenná skupinka byli samí ostřílení sportovci a dobrodruzi a tak jsme chtěli vše podnikat na vlastní pěst i vlastní riziko. Když jsme pak uviděli v obchodě cyklistickou mapku, která se jmenovala „Na kole kolem Annapuren“, bylo rozhodnuto. Důležité ale také bylo to, že jsem jen půl roku nazpět tento nádherný himalájský trk šel pěšky a dovedl rozumně zhodnotit smysl takového počínání. Jet celý okruh by byla totální magořina, protože by člověk měl minimálně skoro celou první polovinu cesty kolo na hřbetě a vypadal by jako ti osli, co jich tam potkáte stovky. Na druhou stranu velmi přijatelně vypadala možnost doletět malým letadýlkem do vesničky Jomosom, která je už za půlkou trasy, pod nejvyšším sedlem Thorung La, které je ve výšce 5.415 m. Zde naskočit na kola, dojet do kopce do poutního místa Muktinátu, pod tímto sedlem a pak to otočit a sjet zbytek cesty až dolu do městečka Beni a odtud do vyhlášeného města všech himalájských trekařů Pokhary.
2. Autobusem do Pokhary, letadýlkem do srdce Himalájí
Na nic jsme nečekali a akce stíhala akci. Ještě ten večer jsme koupili lístky na autobus do Pokhary a letenky na letadýlko společnosti Cosmic Air, která nás i naše horská kola měla přemístit do srdce Himalájí. Permit – povolení k absolvování cesty kolem hor jsme také již měli. Menší kámen úrazu ale bylo, že je pouze pro pěší absolvování tohoto putování. S trochou hrůzy jsme si uvědomili, že máme jen několik hodin v pátek odpoledne na to, abychom si na ředitelství národního parku v Pokhaře vyběhali povolení k jízdě na kole. Letadýlko nám mělo odletět brzy v sobotu ráno.
Po asi osmi hodinové únavné jízdě autobusem jsme se tedy ocitli v městě pod Himalájem a začali řešit snad už poslední překážku. Moc jsme nedoufali, že úplatní úředníci nám povolení rychle dají. Po sepsání žádosti nám nepálská úřednice oznámila, že nejde elektrický proud. To znamená, že nemůže pustit počítač, na kterém by nám povolení udělala. Zkroušení jsme čekali do pěti hodin večer, kdy měla elektrika naběhnout. Naštěstí se stal zázrak, proud opravdu naskočil, úředníci neutekli domu trávit páteční podvečer a povolení nám udělali. Peníze vládnou. Za každý den na kole jsme museli každý zaplatit 10 USD a tak nechtěli o dolárky přijít. Abychom minimalizovali naše výdaje, tak jsme si nahlásili jen tři dny jízdy národním parkem. Bylo jasné, že to nemůžeme stihnou, ale bylo nám líto zaplatit víc.
Následující den, už v šest hodin ráno, jsme nedočkavě podupávali na malém letišti. Nad nedalekou siluetou města se z mraků vynořovala nádherná a nezaměnitelná dominanta Machhapuchhre, česky Rybí ocas, vysoké 6993 m. Trochu jsme se báli, kam do toho letadýlka narvou naše čtyři kola. Vešla se tam jen tři. Jedno přidali do druhého letadla, co letělo dříve. Pak jsme se vznesli do výšky, pilot držel nos letadla pořád strašně nahoru, protože jinak by se mu nepodařilo přehoupnout se přes hory. I tak jsme v nejvyšším bodě letu byli nějakých 50 metrů nad hřebenem. Pak už jsme se zase snášeli dolu na polní letiště v himalájském údolí. Cestou jsme ale fascinovaně hleděli na štíty vpravo od nás. Jen natáhnou ruku a dotknout se Annapuren. Ti co seděli vlevo, zase hleděli na obrovskou osmitisícovku Dhaulagiri..
3. Na kolech kolem Annapuren
Největší atrakce v městečku Jomosom toho dne byli čtyři blázni s horskými koly, co ráno přiletěli. To myslím nemusím zdůrazňovat. Hodinu jsme naše miláčky dávali dohromady po vybalení z krabic. O ty se pak málem poprali místní šerpové. Vždyť se hodí na tolik věcí. Nám už ale na nic. Pak jsme nenápadně, asi jako červená parní lokomotiva, projeli kolem policejního postu a kontrolní kanceláře národního parku. Povolení k jízdě nám začínalo až za dva dny. Naštěstí nás nezastavili. Měli jsme připraveno tisíc výmluv, jak jen zkoušíme kola nebo jedem na ubytování. Ve skutečnosti nás čekala první pořádná dřina. Tento den jsme dojeli do Kakbeni. Nádherné vesničce ve třech tisících, která je těsně pod posvátným Muktináthem a která je také výchozím místem do tibetské trekařské oblasti Mustang, kam se jen tak někdo nedostane. Tady jsme strávili první noc. Nadmořskou výšku jsme nijak zvlášť necítili, protože jsme předchozí dny v Káthmándú poctivě vyjeli na kolech skoro do tří tisíc.
Další dny nastalo porovnávání zakoupené cyklistické mapy se skutečností. V mapě bylo vyznačeno co je a není sjízdné nebo kolik procent trasy se jede, tlačí či nese. Brzy jsme došli k názoru, že autor byl světový šampión ve sjezdu. Alespoň to naznačovali úseky, které on projel ze 100%. Jeho foto na obalu tomu sice moc nenapovídalo, ale možné je všechno. Byl tam vyfocen chlapík asi kolem čtyřicítky s horským kolem s pevnou vidlicí. My jsme byli moc rádi, že jsme na kamenitých cestách tlumení měli. Jako důkaz možnosti, že to šlo jet i na kole bez tlumení, posloužil náš běžkař olympionik Milan. Do výbavy už nechtěl moc investovat a tak všechno jel na starém kole značky Anlen s pevnou vidlí. Každý večer jsme ho oslavovali jako mistra světa v jízdě po nejtěžších horských cestách na nejhorším kole. To s díky přijímal a přitom si mazal vrzající a nárazy zničená zápěstí hojivými mastmi. Dodnes před jeho hrdinstvím a zarputilostí tiše smekáme a ještě ve vzduchu cítíme vůni kafru. Vezli jsme si veškerá zavazadla s sebou. Snažili jsme váhu hodně minimalizovat, ale přesto to pár kilo bylo. Náš kamarád a horolezec Tomáš šel do takového extrému, že si nevzal vůbec spacák. Spali jsme sice vždycky v lodžích, jednoduchých ubytovnách pro poutníky, ale přece jen to bylo hodně krásné se večer zachumlat do teplého spacáku. Tomáš skoro vždy vyžebral nějakou deku, někdy spal jen pod bundou. Vydržel to dlouho. Nastydnutí se projevilo až po návratu do Káthmándú, kde se asi 3 dny intenzivně kurýroval a pak nás stíhal na další trase. Zátěž na kole nebyla až takovým problémem. Naložené kolo docela pěkně sedělo a pohlcovalo nárazy. Pravda, asi třikrát mi za celou dobu praskl drát, ale s tím se muselo počítat. Když jsme pak tlačili, odlehčený předek biku překvapivě dobře přeskakoval po nerovnostech. Když zase zmíním autora mapy, tak ten určitě musel mít nosiče, který mu věci nosil a on mohl jet nalehko. Na obrázku na mapě jeho kolo také nemá ani nosič.
Po absolvování trasy, kterou jsme dojeli až do Pokhary, jsme reálně zhodnotili, že jsme na kole jeli asi 75%, tlačili si 20% a nesli kolo přes skály asi z 5%. Skoro vždy to bylo dobrý až na jeden příšerný den. Cesta vedla hodně zařízlým údolím a tak to bylo pořád nahoru a dolu. To by ani tak nevadilo a dalo by se slušně jet. Horší byl ale déšť, který se na nás z těžkých mraků řinul. Člověk by to vydržel, ale kola se na mokrých a kluzkých kamenech ošklivě smekala. A aby toho nebylo dost, přidaly se další dvě strašné věci. Připadalo nám, že snad všichni hinduisti, kteří v Nepálu jsou, se vydali na posvátnou pouť do Muktináthu, ze kterého jsme před několika dny vyrazili. Byl totiž čas na posvátnou koupel, kterou tam na místě, kde ze skály prýští voda a zároveň hoří nikdy neuhasínající oheň, šli provést. Pro nás to znamenalo, že v tom dešti proti nám šli stále nějací lidé. Většinou byli po menších skupinkách, kterým jsme se museli pořád vyhýbat. Trochu jsme je ale i obdivovali. Nahoře napadl sníh a oni dupali jen ve větnamkách a někteří dokonce bosí. Kde budou všichni spát jsme opravdu vůbec netušili.
4. Jízda mezi tisícem horských koz
To ale nebylo to nejhorší. Ze všeho nejděsivější byly stovky a stovky ovcí a koz, které honáci hnali ve stejném směru jako jsme jeli my, do nížiny. Byly na těch nejnemožnějších místech. Zcela blokovaly přecházení lanových mostů a dalších úzkých míst. Pastevcům utíkaly do okolních svahů a ti za nimi pořád lezli a snažili se je nějak zhoufovat. A kam vlastně šly? Kam je hnali? Na smrt.
Musím vám to trochu vysvětlit. Bylo totiž asi deset dní před největším nepálským svátkem, který se jmenuje Dasain. Nepálci nám to vysvětlovali takto. Nemáme vánoce, nemáme velikonoce, ale máme Dasain. Už mnoho dní dopředu se všude, podobně jako u nás před vánocemi, uklízelo. Ženy natíraly ubohé domky vápnem, vyspravovaly stěny obarveným bahnem. Svátek vrcholí nocí a dnem, který se jmenuje Kala Ráthi. Provádí se oběť bohům, hodně krvavá lázeň. Každá rodina si koupí podle svých možností jednu kozu nebo ovci. V ten pravý den jim potom podříznou krky a prýštící krev nabírají do dlaní a zkrápějí jí to co je pro jejich život a obživu nejdůležitější. Přímo jsem se účastnil ceremonie, kdy si majitel krásně umyl a nazdobil malé nákladní auto, které ho živilo. Pak podřízl se svými příbuznými kozu a její krví polil každé kolo zvlášť, aby dobře jezdila. Nacákal jí také na kapotu, motor a dokonce i na palubní desku. Ještě několik dní jsme potom viděli podobně nazdobená vozidla a autobusy.
Proto jsme se tedy museli prodírat těmito stády, která pro tuto příležitost hnali pastevci po stovkách ze všech koutů Himalájí, aby je za pár dní někdo podřezal. Trochu brutální, ale svátek je svátek a oběti jsou asi důležité. To všechno by se ještě dalo vydržet, kdyby zvířata nečůrala a nekakala. V tomto nevlídném a deštivém dni se cesta stala močůvkou, kterou jsme my projížděli. Byli jsme hrozně zaflákaní, ale po pár hodinách jsme si zvykli a jen to trpce snášeli. V cíli jsme pak všechno oblečení museli vyprat a kolo umýt. Naštěstí ten den bylo našim cílem Tatopáni, které je vyhlášeno svými horkými termálními prameny. Skončili jsme tedy naložení v horké vodě a pěkně si relaxovali. Prováděli jsme cosi jako saunu. V horké vodě jsme byli jak to dlouho šlo a pak jsme přeběhli a skočili do deset metrů vzdálené ledovcové řeky. Na utrpení jsme skoro zapomněli.
5. Odpočinkový výstup na Poonhill
Bylo načase si od kol trochu odpočinout. Také jsme si bláhově mysleli, že když jízdu na kole přerušíme, ovce a kozy budou za dva dny pryč. V tom jsme se tedy přepočítali. Ale přestávku jsme udělali tak, že jsme nechali kola v ubytovně, kde jsme spali a pěšky jsme se vydali na 3300 metrů vysoký Poon Hill. To je vyhlášené trekařské místo, kde se každé ráno už kolem páté hodiny schází vytrvalí turisti, kteří už mají většinou za sebou skoro celou cestu kolem Annapuren. Právě z tohoto místa je totiž asi nejhezčí výhled v celých Himalájí. Můžete vylézt na malou věžičku a nebo jen stát dole a pozorovat, jak slunce vychází vpravo od Machhapuchhre. Postupně od vrcholků osvětluje panorama himalájských velikánů, které jsou před vámi jako na dlani. Nejblíže je sedmitisícovka Annapurna South. Za ní je vidět osmitisícovka Annapurna a nalevo Dhaulagiri. A pak ještě mnoho dalších, o trochu nižších štítů. Naštěstí jsme na vrchol šli už večer, kdy byly celé hory zalité rudým světlem zapadajícího slunce. Druhý den ráno to také nebylo špatné, ale rychle se přihnaly mraky a celou scenérii schovaly jak za oponu. Byli jsme uchvácení tímto přírodním divadlem. Ještě týž den jsme seběhli dolu do údolí. Těšili jsme se až zase naskočíme na naše kola a pojedeme dál.
6. Na kolech z Beni do Pokhary
Během dalších dvou dnů jsme dojeli až do Pokhary. Ještě jsme si ale pěkně mákli. Už dole v údolí, jsme si popletli odbočku a znovu nechtěně vystoupali asi osm set výškových metrů do městečka Dhorpatan, které je na opačnou stranu. Tady začínala asfaltová silnička do Pokhary. Bál jsem se, že na ní bude provoz a řidiči nás budou nemilosrdně srážet do příkopů, ale celých asi 60 km bylo úplně v pohodě. Ujížděli jsme neustále nahoru a dolu a celá trasa byla lemována fascinujícími pohledy na zasněžené štíty hor a do hlubokých údolí s divokou vodou. V půlce jsme přespali v příjemné a prázdné ubytovně. I z tohoto místa mám krásnou vzpomínku a fotografii. Naproti přes ulici stála dřevěná bouda, která sloužila jako prodejna potravin večerka. Tady totiž neexistuje zavírací doba. Prodejnička je většinou to jediné co majitelé mají a tak, když zavřou, na podleze i spí. Šel jsme si sem koupit nějaké sušenky. Ty jsou v Nepálu velmi chutné a většinou také to jediné co se dá v takových obchůdcích koupit. Vtrhnul jsme tím do večerní pohody chudé nepálské rodinky. Manželka prodavače na pultě kojila děťátko a já platil směšných dvacet rupií za kokosky, které jsou opravdu nejlepší. Nedalo mi to a poprosil jsem, jestli si ženu mohu vyfotit. V Nepálu tím lidem uděláte radost a ochotně souhlasí. Zase platí, že čím méně turistů, tím hodnější a příjemnější lidé. Vznikl tak jeden z mých oblíbených nepálských portrétů. Fotil jsem skoro za úplné tmy. O to je to pak větší překvapení, když se snímek povede.
7. Horská kola na Royal treku
Dojeli jsme do města v klínu hor, do Pokhary. Úkol byl splněn. Cestu jsme přežili a úspěšně absolvovali. To nám ale nestačilo. Věděli jsme, že v okolních horách je trasa, kterou si pěšky prošel princ Charles. Chodí se asi tři dny, ale na kole to určitě zmákneme za den jediný, říkali jsme si.. Následující den jsme vyrazili. Neustále jsme jeli do kopce až na ostrý hřeben, na kterém byly posazeny vesničky. Vedro a vražedné stoupání z nás vysávalo sílu. Jeli jsme pouze tři. Na Tomáše, který jel v horách bez spacáku, už lezla choroba a tak odpočíval s tím, že pojede sám další den. Opravdu jel, ale tím se částečně dorazil. My jsme si cestu skutečně užívali. Výhledy z hřebene byly naprosto nejlepší z celého dosavadního putování. Princ Charles dobře věděl kam se vydat, aby toho hodně viděl a zažil a moc dlouho při tom nedřel. Samozřejmě i během tohoto okruhu došlo na nějaké tlačení a nošení kol. Ani nám to moc nevadilo, už jsme si zvykli. Navíc jsme jeli nalehko. Zavazadla zůstala dole.
8. Pád do hlubiny
Málem jsem ale při tomto krásném bikingu zahynul. Stalo se to tak, že jsme jednu chvíli jeli uzounkou cestičkou v prudkém, skoro kolmém svahu. Vlevo stěna zarostlá trávou a vpravo byla asi deset až patnáct metrů dole uzounká terasovitá políčka. Říkal jsem si, že to projedeme bez problémů. Už jsme jeli horší. Opravdu to šlo až skoro do konce. V úplném závěru, ani nevím jak, mi najednou přední kolo sjelo trochu ke kraji a už jsme se propadal do hlubiny. Naštěstí to bylo jediné místo, kde políčko bylo níž jen asi tři metry. Neletěl jsem dlouho a hned dopadl do hlíny. Dokonce na nohy. V letu jsem udělal obrátku. Byl jsem jen trochu poškrábaný od trnů, ale v pořádku. Podíval jsem se vzhůru a viděl, jak kolo visí vzhůru nohama asi o metr výš v křovinách. Štěstí mi přálo. Nevím jak by mě z tohoto místa kluci někam rozlámaného vláčeli. Když jsem se prohlídl, byl jsem spokojený. Nic se nezlomilo. Měl jsem jen nějaké šrámy od trnů a křovisek.
Na ubytování jsme dorazili zase až za tmy a pořádně vyčerpaní. Na rozdíl od prince jsme trasu projeli za den, ale je tam ještě několik odboček a prodloužení, která také určitě stojí za to. Třeba sem ještě někdy přijedeme.
Skončili jsme působení v této části Nepálu a přemístili jsme se zase rozdrkaným autobusem do Káthmándú. Kola trpěla na střeše, už je nebylo do čeho zabalit. Cesta byla dramatická. Autobus před námi se rozbil a všichni pasažéři přesedli do našeho. Hromady zavazadel byly i na našich kolech. Další zpestření způsobil náklaďák, který visel do půlky nad propastí a musel se složitě objíždět. Cesta však dobře dopadla, kolům se nic vážného nestalo.
9. Na kolech horským pralesem – Kákani
Nejvyhlášenější terény pro horská kola jsou právě v horách okolo hlavního města. Jsou dobře přístupné a dobře prozkoumané. My jsme vyrazili na šesti až sedmidenní trasu. Cesta vedla po hřebenech a všude byly pěkné výhledy na panorama Himalájí. Už to ale nebylo tak pěkné jako v Pokhaře. Byli jsme již zmlsaní tou krásou, co jsme viděli. Začali jsme výjezdem do Kákani. To bylo dříve vyhlášené místo na pozorování panorama Himalájí. Na vrcholku 2100 m. nad mořem stojí pečlivě udržovaná vojenská základna, která slouží jako výcvikové středisko. Turista musí projet přímo středem areálu. Ve vesničce na vrcholu stoupání bylo dříve několik možností ubytování pro turisty. Nám se podařilo sehnat 3 postele v malém baráčku. Další ubytování byla zrušena, protože sem turisté už nejezdí. To nám mělo také napovědět, jaká bude biková trasa z tohoto místa dál přes hory. Bohužel nenapovědělo.
A tak jsme druhý den stáli na malém rozcestí. Mohli jsme si vybrat, jestli pojedeme doleva nebo doprava. V mapě byly obě cesty vyznačeny jako pro kola. Před námi byl ale prales, do něhož na obě strany vedly uzounké bažinaté stezky. Majitel posledního ubytování nám říkal, že sem dřív jezdilo víc cyklistů. Poradil také, že lepší bude jet doprava. Tak jsme se pustili do boje s křovisky a bahnem. Cesta byla prvních asi pět kilometrů příšerná. Později se začala rozšiřovat a zlepšovat. Kdyby se prosekala mačetou, byl by to opravdu super terén pro horská kola. Několikrát jsme balancovali nad vodopády, padajícími po stěnách pod námi. V poledne jsme ale již dorazili do městečka Sundarijal. Za sebou jsme měli urputných dvacet pět kilometrů. To jsme ještě ale netušili, že tento den budeme bojovat až do absolutní tmy a ujedeme nějakých sedmdesát kilometrů. Večer jsme skončili v malé ubytovně v Chisópání. Toto místo ve výšce 2300 m. je na zpáteční trase z hor Langtangu. Proto je tu stále dost pěších turistů. Na kole tu nebyl nikdo. Seděli jsme úplně vyřízení v jídelně a lili do sebe už asi pátou konvici horkého čaje. Tento den jsme jeli dvanáct hodin. Poslední hodinu jen při slabém svitu měsíce. Dojet jsme museli, nikde jinde se tady nedá spát a v noci už klesá teplota k nule. Přesto jsme spokojení. Terén, který jsme dnes projeli, jsme charakterizovali jako „absolutní biking“.
10. Na kolech po horách okolo Káthmándú
V tomto stylu probíhalo putování dalších šest dní. Cyklista se vždy z hor propadne po kamenitých cestičkách až na samé dno údolí. Je to nějakých tisíc i víc metrů převýšení. Projíždí se krásnými vesničkami. Vždy vybíhají domorodci a obdivují vás. Pak se ale musí to co jste sjeli vystoupat na další vrchol, kde je zase místo na přespání, protože tam jezdí turisté pozorovat štíty Himalájí ze střech hotýlků a ubytoven. Dojeli jsme do Nagarkótu, které je právě jedno z takových míst. Tady se k nám přidal už vyléčený Tomáš. Přijel nejkratší cestou z Káthmnádú. Dál jsme pokračovali už všichni společně. Nahoru a dolu do Dhulikhélu a dál přes Namóbudhu do Panautí. Poslední trasa vedla pozvolným údolím do sedla ve výšce 1800 m. Všichni už toho měli docela dost. Navíc se přidaly střevní problémy z jídla na posledním ubytování. Vláďa absolvoval svůj třetí pád a rozbil si koleno. Ráfek na jeho kole byl probržděn. Brzdové špalky už u všech našich kol skoro zmizely. Mě praskly zase další dráty výpletu zadního kola. Byl prostě nejvyšší čas naše putování na horských kolech ukončit. Do sedla jsme dojeli jako tlupa lazarů. Největší silák Tomáš tam bezvládně padnul na zem. Milan se pokoušel něco vyzvracet a Vláďa si desinfikoval odřeniny. Poslední sjezd vedl do vyhlášeného historického Pátanu. Tam jsem si dal s chutí jídlo v levné dělnické jídelně. Kluci zatím leželi venku na tisíc let starých schodech paláce.
11. Prodat nebo odvézt svého miláčka
Miláček každého bikera je samozřejmě jeho kolo. Byli jsme nazpátek v hlavním městě. Letadlo domu odlétalo následující den. Protože mi manželka zakázala přivézt kolo zpět domu, měl jsem to jednoduché. Musel jsem ho prodat, abych snížil počet kol určených na podobné cesty, která se doma vrší. Vrhl jsem se na něj a za hodinu jsem z něho udělal naleštěného krasavce. Prasklý drát jsem zamaskoval a vyrazil do cyklistických cestovek v centru Thamelu. První pokusy nebyly moc úspěšné. Nakonec jsem se dohodl s nestorem himalájské bikingu, který zde má malý krámek. Je zakladatelem a neúnavným propagátorem ježdění na horských kolech v Nepálu. Několikrát týdně už ráno v šest hodin vyráží s několika zájemci na nejbližší vrcholy nad káthmádskou kotlinou. Kolo jsem mu prodal za dvě stě dolarů. Kluci si kola zase odvezli domu. Moje ale dostalo tak zabrat, že jsem byl rád , že už ho nemám.
Cesta skončila. Tibet nám zůstal na příště. Nestranní cestovatelé nám řekli, že to určitě bylo lepší než prašná silnice z Tibetu do Nepálu. Všichni máme úžasný a neopakovatelný zážitek. Zabrat jsme také dostali dost. Tomáš to při své skromnosti výstižně charakterizoval slovy: „Byla to taková klučičí vyjížďka“. Tak co myslíte. Nevyjedete si také na horské kolo do Nepálu?